Střípky psychosomatiky

Pojmem SOMATIZACE se označuje stav, kdy se psychický stav se promítá do tělesných příznaků a dává podezření na tělesné onemocnění. Ovšem těmto příznakům neodpovídá klinický nález, neodpovídají laboratorní hodnoty a ani zobrazovací metody (RTG,CT,MR,SONO) nic závažného nenajdou.
Neznamená to ovšem, že nemocní jsou simulanti, nebo že netrpí. Opravdu mají obtíže, trápí se a trpí!

 Jsou to různé obtíže bolestivé, omezující hybnost, zánětlivé, kožní, trávící, gynekologické. Říká se jim taky funkční nespecifické.. nebo somatoformní poruchy. Často mají tyto obtíže proměnlivý a stěhovavý charakter. Nebo postihují postupně různé tělesné systémy. Z toho vyplývá, že jejich spektrum je značné.

 Nemocní absolvují nejedno kolečko po zdravotnickém zařízení s neuspokojivým výsledkem a nic neříkajícím nálezem.
 Nejčastěji jsou za tím neuspokojivé vztahy, dlouhodobé přetěžování, nespokojenost s životem, vysoké nároky na sebe, vysoké ambice, velká snaha ovlivnit v životě všechno, i to co nelze, touha mít věci pod kontrolou, strach ze selhání...

Psychosomatický= takto jsou označována onemocnění, u kterých psychická složka stála u jejich zrodu nebo vyznamně ovlivňuje jejich průběh, tíži, spektrum potíží. Většinou jsou to onemocnění, kde objektivní nález v biomedicíně neodpovídá subjektivním pocitům a tíži onemocnění , které vnímá pacient.

Somatopsychický= tělesné onemocnění člověka, které je diagnistikováno, lěčeno ale současně významně ovlivňuje mysl -psychiku pacienta. Nejčastěji pocity bezmoci, úzkosti, deprese, vzteku, bolestivého prožíváni atd... Toto psychické prožívání, pokud neni "léčeno" souběžně, následně zhoršuje prožívání nemoci, léčebný proces i rekonvalescenci.

ZÁVĚR: Každá nemoc má v sobě a ve svém prožívání nezanedbatelný vliv psychiky. Každý lékař by tudíž měl k pacientovi přistupovat psychosomaticky.

Strachu z nemoci většinou čelíme dvěma zcela opačnými způsoby. Buď zvýšenou potřebou zdravotní pěče a potřeby ujištění o absenci nemoci anebo naopak popíraním, vyhýbání se vyšetření s obavou, co kdyby se  opravdu"něco" našlo.

Strach z nemoci může být posilován traumatizující zkušeností z blízkého okolí ohledně těžké nemoci, smrti nebo vlastní zkušenosti po překonání takovéto nemoci, úrazu apod.

Strach z nemoci ale náš mozek považuje za reálné nebezpečí - skutečnost s vysokou mírou přesvědčivosti.  A nebezpečí vyvolá poplachovou stresovou reakci, protože nebezpečí znamená ohrožení. A my jsem vybaveni reakcí na ohrožení,abychom v ohrožení přežili. Poplachová reakce aktivizuje naše systémy pro úspěšný boj nebo útěk nebo dělání mrtvého - zmrznutí. Všechno jsou to strategie vedoucí k přežití v ohrožení. Takže sice žádnou nemoc nemáme potvrzenou, nic nás zatím neohrožuje, ale náš mozek už ten strach hodnotí jako reálné nebezpečí.

Rozvíjí se úzkost a trvalý stres se všemi tělesnými příznaky.

A fyziologické tělesné příznaky stresu  a úzkosti mohou být velmi intenzivně vnímány zase jako příznaky domnělé nemoci.

Tím se bludný kruh uzavřel.

Terapie primárně spočívá v posílení důvěry ve vlastní tělo a schopnosti. Snížení míry stresu a úzkosti - protnutí bludného kruhu. 

Každá vážná nemoc má aspekt tělesný (subjektivní i objektivní potíže), psychický (emoční prožívání nemoci) a sociální.

Nemoc snižuje sebevědomí a sebeúctu někdy až k pocitu beznaděje. Je plná strachu, obav a úzkosti.

Je často spojena se ztrátou, kdy je nutno se s ní vyrovnat, přijmout a vytvořit novou svoji roli v životě i ve společnosti.

Z emocí se mohou objevit vztek a hněv nad situací, agresivita pramenící z bezmoci.

Vážná nemoc vždy změní člověka, často promění žebříček jeho hodnot, smyslu života, cílů seberealizace.

- Nemocný potřebuje zejména pozitivní stimulaci a nové zkušenosti.

- Potřebuje se orientovat v nově nastalé situaci- být informován a mít čas pochopit.

- Potřebuje sociální kontakty.

- Potřebuje citovou jistotu a bezpečí.

Všechny tyhle potřeby, pokud jsou naplněny, mu umožní lépe se situací vyrovnat, uchopit ji a rozumově zpracovat. Nalézt nový smysl existence a seberealizace, vytvořit si novou otevřenou budoucnost.

A toto mu nikdo nedá. To všechno si musí postupně vytvořit pro sebe on sám. O to těžší je to práce. Ale její význam je pro život naprosto zásadní.

Když onemocní jeden člen rodiny, nebo opakovaně stoná, má chronickou nemoc apod., zasáhne vždy tato "nemoc" všechny členy rodiny. V případě onemocnění, kdy je ve hře výrazná psychosomatická etiologie nemoci, mluví se často o nemoci rodiny jako celku, a o nemocném jako nositeli příznaku. V takovém případě je žádoucí aby se na léčení příznaku, který rodině ztrpčuje život, podílela celá rodina. Někdy postačí rodinné poradenství, jindy je to na rodinnou terapii. Rodina je velmi silné vztahové pole, které každého z nás formuje, zpevňuje a jindy oslabuje. Rodina je mikrosvět naší existence, identity. Rodinné pravdy, mýty, názory, způsoby ovlivňují náš život, naše vnímání světa i vybavenost v tom světě obstát.

Rodina je ten nejdůležitější mikrokosmos pro každého z nás. A rodina jako celek i její členové procházejí v průběhu existence neustálou proměnou. Od počátečního vnímání rodiče dítětem jako magického obra, hrdiny, pres druhý pól v pubertě -to je rodič někde na konci , přes proměny z dítěte v dospělého, dospělého na rodiče, rodiče na prarodiče. Všechny vývojové etapy v rodině mají své opodstatnění a jejich plynulý průběh je nutný pro udržení dynamiky. Záměrně nepíšu hladký průběh, ten je málokdy. Ale to není důležité. Důležitá je progrese. Když to drhne v rodině, často se objevují u členů různé tělesné obtíže. Nemocné dítě odpoutá pozornost hádajících se rodičů na sebe, nemoc u partnera kryje strach z rozvodu a osamění. Často v začarovaném kruhu. Rodina její nastavení ovlivňuje život jednotlivce velmi významně i podvědomě.

Mladá zdravá žena nemohla dlouho otěhotnět. Stalo se to až poté, co její mladší bratři založili rodiny. Doma v rodině to bylo nastaveno totiž tak, že starší se musí o mladší starat, v podstatě je vychovávat...Takže až bratři pomyslně překročili dospělost založením vlastní rodiny, mohla i tato žena se konečne věnovat sobě a najednou bez problemů otěhotněla.

😳 Strach stejně jako úzkost sídlí v mozku.
🦂 Strach je vázán na konkrétní podnět.
🦇 Strach tak možno předvídat i minimalizovat, když vím, čeho se bojím, můžu se na to připravit.
Můžu taky zkušeností svůj strach zmírnit.
🧸Některé podněty mi strach můžou připomenout - má paměťovou stopu vázanou na zrakové, čichové, chuťové nebo sluchové "připomínající" podněty. Někdo má strachu hodně - je více bojácný. A někdo ho má méně.
Vétšinou je ohraničený, vázaný na konkrétní situace.
😰 Na druhé straně stojí úzkost. Úzkost nemá konkrétní objekt, který ji vyvolává. Je to tíseň, napětí z potenciálního rizika, ale bez vnějšího stimulu.
❓Nevím čeho se bojím, ale je mi zle.
🤯 Nejvyšším stupněm úzkosti je záchvat paniky. Vzbuzuje pocit, že se člověk zadusí, že má infarkt, že umře. Vypukne bez ničeho, najednou, nepředvídatelně.
Úzkost může být následkem traumatického zážitku, a tedy součástí posttraumatické stresové poruchy. Ale souvislost může být skrytá.
🤼‍♂️ Úzkost i strach spouští celou kadkádu tělesných dějů. Pro mozek obě emoce představují stav ohrožení. Tělo se připravuje na boj o přežití. Jede v záchranném módu - okysličovat, pumpovat, napnout svaly, zvýšit srážlivost krve....vše ostatní vypnout, šetřit energií!!!..
Potíž je v tom, že úzkost může být dlouhodobá, všudypřítomná.
e nemusí projevovat jen tísní, ale může být maskována celou řadou příznaků, tvářících se jako vážné tělesné onemocnění. Právě z důvodu probíhajícívj tělesných nabuzení, ale i útlumů.
🧐V tomto případě platí, že poznat svého nepřítele je první krok, aby se jeho síla oslabila.

Zármutek ze ztráty je přirozenou reakcí na bolestnou událost v životě člověka. Není to deprese, ale může se z něj do deprese po čase přejít.

Zármutek se musí odžít, prožít a zpracovat. V historii jsme lidem, co prožívali zármutek, projevovali mnohem více ohledů a oni se za svůj zármutek nestyděli.

Projevem zármutku bylo černé nebo tmavé oblečení. Někdo ho nosil rok, někdo půl roku a někdo do konce života. Zejména vdovy po partnerské ztrátě. Dnes už tento zvyk není. Nevíme, kdo trpí a kdo se trápí a ani na koho bychom v tomto případě měli brát ohled.

A někdy to vypadá, že už se smutek považuje za přežitek. Že je neslušné obtěžovat někoho svojimi emocemi. Že se to společensky nehodí.

Ale obecně zármutek ze ztráty trvá 13 měsíců. A to je velmi dlouhá doba, aby člověk, který má zármutek a smutek a nemůže sdílet své pocity, začal trpět i po tělesné stránce. Protože když má úporné bolesti zad, tak o tom mluvit může a všichni ho upřimně litují...

Tak si tělo a duše "vypomůžou" vytvořením nemoci a bolesti v tělesné schránce, aby mohly nějak se ze ztrátou vypořádat.

Nejdřív se používal k označení závislých na alkoholu nebo drogách, kteří ztratili jakýkoliv smysl života a jejich jedinou touhou a myšlenkou bylo obstarat si přísun návykové látky. Termín se pak přenesl do sféry pracovní a posléze dostal i rozměr sociální.

Burn out syndrom označuje stav vyčerpání organizmu. Má složku psychickou, tělesnou i sociální.

Dnes víme, která povolání jsou k němu náchylná. Víme, které typy a jaké osobnostní rysy jsou zranitelnější a vnímavější. Víme, jakými kroky se "spouští".

Umíme stanovit míru rizika i aktuální stav podle dotazníků, dotazů a projevů.

Víme, jaké ochranné faktory a vzorce chování mohou předejít nebo zvrátit vypuknutí syndromu.

Co nevíme je, kdy přesně vypukne.

Platí ale stále, že vyhořet může jen ten, kdo hoří. Většinou je to nekriticky nadšený, altruistický ve své práci, workholik s pocitem, že spasí svět; ten, který neumí delegovat a rozdělovat práci na jiné, zanedbávající rodinné a sociální vazby. V povoláních, ve kterých vkládá do práce sebe, s vysokou mírou společenské prestiže, kde návratnost "vkladu" je ale nízká. V práci, kde je hodně povinností a málo kompetencí, kde schází uznání a lhostejno zda finanční nebo společenské.

První příznaky jako nechuť, blbá nálada, otrávenost, pocit nesmyslnosti práce, agrese, vztek se záhy transformují do zdravotních obtíží, často poruchy trávicího traktu, pohybového aparátu, či se dostaví kožní problémy a jiné bolestivé stavy. Protože nejde zase o nic jiného než dlouhodobý nadlimitní stres. A stres strašně vyčerpává. Hlavně v situacích, kdy trvá dlouho nebo nemáme vhodné strategie jak jej zmírnit, přerušit, omezit. Stresová reakce je velmi energeticky náročná pro tělo. A když trvá dlouho, vyčerpají se zásoby, oslabí se systémy....tělo začně "stávkovat". Najde si něco, čím bude dávat najevo, že už prostě nemůže. A tak jedním ze stupňů před úplným vyhořením je stonání v pracovní neschopnosti. Nemoc má  dopad nejen do pracovní oblasti, ale hlavně na rodinu a vztahy. Pak může dojít ke komplexnímu rozvratu celého zázemí postiženého a někdy jsou ty škody opravdu velké.

Kdysi to bylo jen řčení. Dnes je to fakt, který má svoji medicínskou diagnozu, tělesné příznaky i laboratorní hodnoty.

Diagnóza: Zlomené srdce = Stresová kardiomyopatieStresová kardiomyopatie, poprvé popsána v roce 1990, je onemocnění charakterizované náhle vzniklou systolickou dysfunkcí levé komory srdeční, která je plně reverzibilní, nepostihuje bazální segmenty levé komory, není provázena významným postižením věnčitých tepen a předchází jí stresová situace.

Je plně uzdravitelná, jen to chvíli trvá. Je způsobena právě vysoce stresovou situací, s vyplavením celé řady biologicky aktivních látek do těla, kteté ovlivňují srdce, cévy, trávicí systém, imunitu...Takze kromě zlomeného srdce můžete v této době dostat i rýmu, angínu, zhorší se ekzém....

Je to velmi názorný příklad jak sociální -vztahová a psychická stránka člověka má vliv na jeho tělo.

A protože je prokázáno zobrazovacími metodami, že pri duševní bolesti se aktivují v mozku stejná centra jako u tělesné bolesti, ano, i zlomené srdce může doopravdy bolet!

🧾Izolovaný nález jakékoliv běžné laboratorní hodnoty, v případě, že se jedná o stav bez subjektivních a objektivních obtíží, není diagnózou.
🏥 Ani není důvodem roztáčet alibisticky kola celé série vyšetření včetně těch náročných.
Protože to pak jen vede k nejistotě na obou stranách.
👩‍⚕️U lékaře, že tam něco je a neví co
😖 a u pacienta, že je nemocný, ale lékař je tak neschopný, že na to nemůže přijít.
〽️Referenční rozmezí "normálních" hodnot je dáno statistikou. A výjimky se vždy mohou objevit z jakéhokoliv fyziologického důvodu.
💡Nahodný nález izolované laboratorní hodnoty by měl vést k pozornosti, opakovanému odběru a možná i k úvaze, že když nic pacientovi není subjektivné, ani objektivně, je to možná v pořádku.
Nejčastěji se teď "propírá" hodnota CRP. Je dostupná, na počkání, ale její hodnocení je zkreslené.

V psychosomatice se hlavně dívám na to, jaký smysl daná tělesná obtíž pro člověka má. Co mu způsobuje, v čem ho omezuje a hlavně - co on sám sui o ní myslí. Hodně příznaků je vnímáno jen a jen subjektivně a žádná laboratorní hodnota je nedokáže popsat, určit jejich míru ani původ.

V roce 1919 byla zákonem vydaná povinnost celibátu pro učitelky, aby je rodinný život neodváděl od služby státu. Dnes máme v zakoníku práce povinnost zaméstnavatele přihlízet k žádosti zaměstnance o sladění osobního a profesního života. 100 let a stále je to aktuální téma.

A někdy je to opravdu těžké. Kromě sociálního tlaku okolí jsou to různé rodinné pravdy a pravidla, které často určují co všechno a do jaké míry děláme pro rodinu, někdy i na hranici svých sil, přes naše osobní hranice, na úkor našeho vlastního života.

Často pak pociťujeme sami sebe jako bezmocnou oběť s pocitem viny, že neplníme své úkoly a povinnosti dobře... dostatečně... radostně... A roztáčí se kolo výčitek, bezmoci, smutku, studu, stresu....často ústící v somatizaci=zdravotní obtíže z této těžké situace.

Je výzkumy doloženo, ze lidi pečujíci o jiné, zejména o osoby s chronickými zdravotními obtížemi, trpí stresem, sníženou funkcí imunitního systému, déle se jim hojí rány, vyšším výskytem deprese a celkově mají horší zdravotní stav.

1.Každá péče má své hranice. A ty jsou individuální a určuje je pečující sám.

2. Když pečuji, nemusím to dělat osobně. Můžu péči i organizovat a zprostředkovat. I to je péče.

3. Každý má odpovědnost za svůj život.

4. Energie péče v rodinách vždy směřuje směrem od starší generace k mladším. Ne naopak.

5. Pomoc nemusí být sebezničující. Taky má své hranice. Neznamená se sebeobětovat z povinnosti.

6. Není chybou ani ostudou říct si o pomoc.

Co očekávám já od svého života a co očekávají ostatní ode mne? Čí představy naplňuji?

Začíná to

"Podívej jak Honzík slušné jí",

pokračuje : "Jak to, že Anička má 1 a ty máš z písemky 3?",

"Na klavír budeš chodit, když to platíme!",

"Všichni to umí, jen ty ne"!,

"Tak jsem se styděla, když jsem musela říct, že jsi se na školu nedostal",

"Tolik sil mě to stálo a ty se chováš tak, jakoby jsi mě neměla ráda"....

Utrousené věty s manipulací, zaměřené na výkon...Někdy jsou spíše jen ze zvyku, protože se to tak v té rodině dělá už po generace, je to jejich styl výchovy. Někdy pramení z vnitřní nejistoty rodiče zda je vlastně on dost dobrý rodič. Zda vlastně neselhal....

A pomalu roste náš vlastní vnitřní dráb s bičem, který neustále dohlíží zda jsme dost dobří...vlastně perfektní, lepší než ostatní...a s každou pochybností roste a sílí. A žene nás na hranici sil, i za ní. Ve všem. V práci, doma, ve vztazích. Díky drábovi nepotřebujeme ani šéfa. Umíme si dobrovolně v práci sami naložit tolik, co by neudělal ani ten nejotrlejší séf a ješte si k tomu dáme rovnou hraniční termín. Jak jinak dokázat svou cenu?

Trvalé bolesti zad, fibromyalgie, migrény, opakované záněty, nespavost....jsou jen takový doprovod....ale copak si můžete dovolit dát najevo slabost? Nebo oficialně onemocnět? Není to pak selhání?

Dobře míněné rady typu : Tak to nedělej! - jsou bez účinku. Jak jinak, protože lze nedělat něco , když to jediné vám to dává smysl?

1. Hodnota člověka není dána výkonem. To platí jen u strojů.

2. Není vaše chyba že to tak máte nastaveno.

3. Minulost neovlivňuje naši budoucnost. Tu si řídíme sami.

4. Hledání vlastní hodnoty je spojeno se ztratou některých iluzí a s pocitem nejistoty, možná i viny.

5. Je dobré najít si na cestu do vlastního nitra parťáka. Zkuste ten pocit, moct se o někoho chvilinku opřít.

6. Nejste jediní kdo tím prochází. Je nás hodně...

Důvěra ve vlastní schopnosti, v sebe sama, v lékaře i lék, ve smyslupnost života je významným faktorem v odolnosti ve zdraví. Všechny tyto faktory, byť zahrnují duševní pochody, ovlivňují mimo jiné imunitu, vnímání bolesti, vylučování hormonů a dalších biologických látek, což bylo prokázano studiemi a dalo vznik novým medicínským oborům jako psychoimunoneurologie a psychoendokrinoneurologie.

 

Psychika působí už na úrovni buněk. Je prokázán vztah mezi psychikou a autoimunitními onemocněními, sníženou imunitou a opakovaním se infekcí různého druhu, horším hojením ran, horším průběhem chronických onemocnění, vztahem k metabolickému syndromu i kardiovaskulárním onemocněním a dalšími....

Psychosomatická medicína jde ruku v ruce s biomedicínou a podporují se navzájem. Rozhodně nestojí proti sobě.

Jednoznačně  nikoliv.  Stejná prezentace zdravotních obtíží může mít u různých lidí různé důvody. Je to v souvislosti s tím, jak jsme i my různorodí a nejsou dva jedinci na světě stejní. Ano, jednovajčná dvojčata mají sice stejnou DNA, ale už například papilární linie se na jejich prstech liší. Stejně tak sice mají stejnou genetickou výbavu, ale některé geny  resp. jejich funkčnost ovlivňuje prostředí. Většina psychosomatických obtíží  je multifaktoriální.

Má na ně vliv predispozice genetická, ale pak prostředí, životní styl, typ osobnosti, naučené schopnosti a zkušenosti jak se vypořádávat se stresem, vzpomínky, způsob myšlenía  prožívání svého života, události, které si v životě prožil. Psychosomatika odráží životní příběh každého jednotlivce a protože každý znás je osobitý a individuální, je nutno i v případě pátrání po příčinách obtíží u každého přistupovat individuálně, s ohledem na jím prožitý život.

Na druhou stranu, lze ale prokázat studiemi souvislosti nebo zvýšený výskyt určitých situací, typu chování apod. u psychosomatických obtíží obecně. Například zvýšená úzkostnost, slabší copingové strategie, slabší citová vazba v dětství atd. Ale rozhodně tyto jednotlivé příčiny samostatně a izolovaně nemohou být jediným důvodem prezentace somatických zdravotních obtíží. Mohou jen napomoct jejich rozvoji pod vlivem dalších událostí.

Stres je fyziologická přirozená reakce organizmu na nadměrnou zátěž, která narušuje jeho rovnováhu.Cílem je znovunastolení rovnováhy a přežití.

Stresová reakce má tři základní fáze :

Poplachová reakce - řídí je mozek hypotalamus - vývojově starší část mozku přes hormony nadledvin. Cílem je vše zmobilizovat v těle za účelem přežití. Proto se v rámci běžného fungování obětuje se vše , co není potřebné pro přežití - některé funkce a pochody se utlumí, jiné nabudí.

Fáze rezistence - je pokračováno ve snaze udržet základní funkce i za cenu ztrát jince (drží jako hluchý dveře)

Fáze vyčerpání - vyčerpané systémy, zhroucení organizmu, porušenéí rovnováhy, prezentace onemocnění a zdravotních obtíží.

Stres je objektivně měřitelný - biochemicky obsahem stresových hormonů a dalších biologicky aktivních látek v krvi v akutní fázi a pak změnou metabolismu v pokračovacích fázích, subjektivními i objektivními fyzikálními příznaky.  Není to tedy jen prožívání, ale celá fyziologická velmi komplikovaná kaskáda dějů ovlivňujících celé těloa  všechny systémy - někdy i na dlouhou dobu.

Stresor= narušující podnět. Všechny stesory vyvolávají úplně stejnou steresovou reakci, nezáleží na jeich typu.

Typy stresorů

• Psychické - může být skutečný, ale i jen domnělý, který náš mozek vyhodnotí jako ohrožující riziko - například vzpomínka

• Biologické - popáleniny , infekce, stavy po operaci, těžká nemoc, velké traumatické zranění

• Fyzikální - chlad, horko

Stresová reakce se liší i její průběh u jednotlivce - je vysoce individuální. Velmi záleží na tom jak kdo díky svému nastavení a zkušenostem vnímá podnět z hlediska ohrožení. je to tedy subjektivní hodnocení a nikoliv objektivní skutečnost.

Svojí stresovou odolnost lze zvyšovat a tak vypínat nadměrnou reakci na zátěž.

Je nutno vystavovat se mírnému stresu a tím zvyšovat svoji  odolnost - rezilienci. Setkání se s infekčním agens v přirozeném prostředí stimuluje imunitu a zabezpečuje její trvalou pohotovost . Něco jako očkování. 

 Když najednou velká zátež bez ničeho - kolabuje systém - je to jako běžet maraton bez přípravy.

Délka a intenzita stresového podnětu musí být přiměřená a stejně tak musí být vyhrazen čas na regenraci. Platí to pro fyzickou zátěž - chlad, otužování, pohybová aktivita  tak i pro biologické - infekce , promořování, tak i psychické - vyrovnávání se s frustrací, požadavek na určitou míru adaptace, fungování v sociálních vztazích, odkládání uspokojení atd. Každé vystavení stresu umožňuje posléze jeho vyhodnocení apro příště zvolení vhodné stretegie k jeho zmírnění a zvládnutí.

Jen tak je možno si zvýšit svoji odolnost i najít dostatečné spektrum strategií, které umožní stres zvládnout v adekvátní formě.

Stresová reakce je vždy stejná, ať je podnět jakýkoliv. Je to naše výbava z dob minulých, k zajištění přežití, kdy byl člověk ohrožován smrtelnými riziky - umrznutí, hlad, divá zvířata, závažné infekce bez možnosti antibiotik a další pokrokové léčby.

Ale dnes  ne vždy jde o život. Někdy jen o prestiž, někdy jen o výši na výplatní pásce, nedorozumění a pocit selhání, pomluvu a bezmoc...

 A pokd je ten stres chronický a nadprahový, tak vede k trvalému přetěžování všech systémů. Bez uvolnění, vybití nashromážděné tělesné energie k překonání nebezpečí ať už útěkem, bojem, nebo m´zmrznutím. Bez času na regeneraci a znovu načerpání sil.

 Tak se mohou funkční obtíže- často pramenící z fyziologické stresové reakce a emocionálních reakcí na stres fixovat až do rozvoje objektivně popsatelného stavu.

Příkladem mohou být dlouhodobé bolesti zad z přetěžování, křečovitého napětí (u stresu je v přípravě na boj ztuhnutí nebo naopak nabuzení svalů-prokrvení, zvýšení napětí, zvýšený přísun glukózy- až svalový třes).....které pak mohou vést k drobným luxacím intervertebrálních kloubů a následně k dráždění nervových kořenů a současně zhoršování bolestí zad.

Vliv stresu na trávící sytém - poruchy pohyblivosti a pasáže střevní (přelévání, bublání obsahu), poruchy trávní (nadýmání, zhoršené trávení), poruchy vyprazdňování (průjem, zácpa).   Narušení mikrobiomu střev - zhoršené vstřebávání a vliv komplexně na celé tělo viz Mikrobiom. Bolesti žaludku - tenzní při poruše motility, peptický vřed vlivm stresových hormonů. Poruchy koordinace pohybů trávicího traktu- gastroesofageální reflux, nauzea, fagodynie, poruchy trávení. Autoimunitní procesy - m. Crohn, ulcerózní kolitida.

Zjednodušeně- ve stresové reakci není čas na trávení, cévy se zůží, peristaltika sníží, trávicí trakt se "vypíná". Není ho potřeba, zbytečně by odebíral energii potřebnou pro přežití (boj nebo útěk).

Vliv stresu na imunitní systém-  přímo v první fázi strsové reakce je zajištěn úplný útlum imunitních pochodů a rozpad bílkovin protilátek na účelem zvýšení energeticky dostupných substancí pro životně důležité reakce. Imunitní systém je obětován za účelem přežití. Posléze pokračuje jeho tlumení, snížení reaktivních subsatncí na zánět (není důležité léčit zánět, ale utéct před nebezpečím nebo ho porazit - protoje imunitní systém obětován): Naopak se zvyšuje srážlivost krve - vykrvácení je pro organismus akutní riziko. Infekci může tělo řešit i hojení ran, až bude v bezpečí. Tak uvažuje hypotalamus, který stresovou reakci řídí. 

Vliv stesu na urogenitalní systém: pokles libida, inkontinence, zadržování vody.

Vliv na kardiovaskulární systém: zvýšená klidová teplová frekvence, zvýšení objemu cirkulují krve - vetší akce pro srdce ale i větší jeho energetická spotřeba, zvýšení krevního tlaku, vyšší nároky na zásobení potřebných orgánů. Když to trvá dlouho- rozvíjí se hypertenze, ischemická choroba srdeční,  anginózní bolesti na hrudi, poruchy srážlivosti s vyšším rizikem tvorby embolů a trombů a následné ischemie a odumření tkání - infarkt.  

Vliv stresu na kůži - způsobuje nebo zhoršuje projevy kožních onemocnění jako akné, ekzém, zhoršené hojení ran, exacerbace autoimunitních onemocnění- lupénka, atopický ekzém. Kůže i mozek jsou ze stejných zárodečních buněk. Přepokládá s espojení při stesové reakci + snížení imunity - jako vyvolávající faktor kožních obtíží a projevů.

Vliv na pohybový aparát - přetížení svalového napětí (svaly ve stresu jsou prokrveny, jsou v napětí - někdy až svalový třes nebo křeč - jsou připraveny do akce boj nebo útěk)  s následnými například drobnými kloubními luxacemi, zvýšenou bolestivostí.

Vliv na psychiku a mozek : únava, letargie, deprese, nespavost, úzkost. Stresovou reakci řídí hypotalamus. Nerozmýšlí se ale jedná. Jde o život. Naopak při své mobilizaci snižuje prokrvení mozkové kůry zodpovědné za přemášlení. Přemýšlení  je mnohem pomalejší než stresová reakce. Dlouhodobý stres snižuje rozhodovací schopnost, snižuje racionálnost myšlení.

Vliv na hormonální systém  - viz metabolický syndrom nebo  poruchy reprodukce, poruchy menstručního cyklu, poruchy libida.

Je to jen stručný výčet. Působení stresu je velmi komplexní a kromě toho, že ovlivńuje jednotlivé systémy, tak ty systémy navíc ovlivňuji i sebe navzájem.

Truchlení nad ztrátou blízkého nemusí byt jen v důsledku smrti, ale i odloučení, rozchodu, rozvodu...Truchlit je normální proces. Je to úzdravný proces. Když odejde někdo blízký, je to jakoby odešel i kus nás.

Cílem truchlení je najít si se zemřelym jiný vztah pro současnost i budoucnost a vytvořit si i nové vnímání sebe sama. Není to cesta k zapomění, uzavření minulosti. Je to cesta k přetvoření sebe sama ve zkušenosti se ztrátou.

Truchleni má sve fáze. Jednou z nich je fáze velkých emocí. Kdo si nedovolí odžít tyto emoce, nebo mu to není dovoleno okolím, často pak začne trpět různými psychosomatickymi obtížemi.

Někdy mu to nedovolí okolí:

- Ne, už o tom nemluv, musíš jít dál.

- Když budeš vzpomínat, jen to zhoršuješ.

- O mrtvych jen dobře.

- Nemysli na něj, bez něj ti bude líp.

Někdy to nedovolí on sám sobě:

-Nebudu na to myslet, budu silná.

-Budu hledat někoho jiného.

-Budu se víc vénovat praci, abych na to nemyslel.

-Musim být silná kvůli dětem.

-Je to pryč, musím jít dál.

 Umožněni i pozdějšího truchlení a projití jeho fázemi může být lékem na psychosomatické zdravotni obtíže, pokud je jejich příčinou. Čas nehraje roli.