Deprese je popisována jako velká duševní bolest. Bylo zobrazovacími metodami mozku zjištěno, že při depresi se aktivují v mozku stejná centra jako při fyzické bolesti. Bohužel naše zkušenost není s duševní bolestí taková, aby zrcadlové buňky ve frontálním laloku mozku dokázaly nám spolehlivě přiblížit bolest člověka v depresi, kdežto pokud se někdo řízné do ruky, ten pocit i jeho bolest na základě svojí zkušenosti dokážeme prožít.

Deprese u dětí a seniorů často probíhá pod obrazem nespecifických tělesných obtíží. Bolesti břicha, trávící obtíže, bolesti hlavy, tlaky na hrudi. U seniorů často jako poruchy pasáže střev - stížnosti na zácpu jsou běžné. Nebo jsou to například nevysvětlitelné dlouhodobé bolesti zad. Pokud se projevuje pouze tělesnými obtížemi, je odborně označována jako "larvovaná" deprese. V případech tělesných obtíží, které nemají odůvodnění, je proto dobré myslet i na možnost deprese.

Deprese není infekční v pravém slova smyslu. Ale často se stane, že depresivní ladění se tak nějak v hovoru přenese na druhého nebo i na terapeuta a pak tak neja sedí vedle sebe , zhroucení na židli, oba.

Člověk v depresi trpí. Trpí pocitem méněcennosti, nicoty, zmaru, nesmyslnosti, pocitem vlastní neschopnosti, viny. Je ho věty začínají slovy Vždy, Nikdy, Všichni ... Nestojím za nic. Nikdo mě nechápe. Nic nemá cenu. Nikdy se to nezlepší. Všichni mě opustí. Nikomu na mně nezáleží. Vždy selžu.

A na druhé straně stojí obětavý člověk, který chce pomoct, ale nechápe situaci ani její závažnost a říká: Pusť si motivační video. Zapal si svíčku. Pojď na výlet. Čti si. Vyspi se z toho.Jídlo to spraví.

A protože nemocný s depresí toho není schopen, roztočí se bludný kruh.

Pomáhající ma pocit, že nemocný jeho rady bojkotuje, nemocný má pocit ještě větší bezmoci a zbytečnosti.

Pomáhající přitvrdí v radách a občas přihodí výčitku.

Nemocný se propadne ještě níž a pocity viny ho zaplaví a rozmetají poslední zbytky sil.

Pomáhající nevidí pokrok, je frustrován z nezdaru a začne se nemocnému vyhýbat.

Nemocný je v sociální izolaci, prože už nikoho nebaví se na něj dívat, když si nechce sám pomoct!

ANTIDEPRESIVA jsou synteticky vyráběna léčiva, která pomáhají mozku hospodařit s nedostatkovými neurotrasmitery u deprese, hlavně SEROTONINEM. NEJSOU návyková. Mají nežádoucí účinky, které ale v novějších preparátech jsou minimální. Nástup účinku je 3-8 týdnů.

PŘÍRODNÍ ANTIDEPRESIVA jsou z oblasti fytofarmak a mluví se o třezalce a šafránu.

TŘEZALKA - má prokázány účinky srovnatelné se syntetickými antidepresivy, méně nežádoucích účinků a lepší tolerance z hlediska dlouhodobého užívání. Má ale hodně nežádoucích interakcí s jinými léčivy, které mohou jak účinek jiných léčiv snižovat (hormonální antikoncepce, antiepileptika, antikoagulancia, imunosupresivy, cytostatika a další) ale i zvyšovat účinek nežádoucím způsobem, zejména kombinace antidepresiv a třezalky . Kombinovené užívání může vést až k tzv. serotoninovému syndromu.

ŠAFRÁN - rovněž srovnatelné účinky, v terapeutických dávkách. Méně nežádoucích interakcí s jinými léčivy.

Přírodní látky mohou být prodávány v lékarně jako léčiva s garantovanou a ověřenou zdravotní účinností i ověřovaným obsahem účinné latky.

Přípravky s třezalkou jsou dostupné jako léčiva, tak i jako potravinové doplňky.

Tyto doplňky stravy nejsou léčivem, není žádný léčebný efekt prokázán a není sledován obsah účinné látky.

Poraďte se se svým lékařem o preferenci léčiva, jen on má přehled o vašich všech užívaných lécích a může vyhodnotit případný negativní vzájemný vliv.

Pokud trpíte depresí, užívejte léčiva a ne doplňky stravy. Ty jsou určeny k prevenci a ne léčbě.

I volně prodejné léky mohou mít nežádoucí interakce s třezalkou např. Robitussin a další.

V těhotenství rozhodně nejsou přípravky s třezalkou doporučovány z důvodu možného poškození plodu.

Bolest je vždy subjektivní. Nedá se změřit.  Je to informační hodnota pro naše tělo, že je něco špatně. Původní teorie říkaly o jednoduchém modelu - podráždění receptorů na bolest v periferii - vede signál do mozku -  tam si uvědomíme bolest a  mozek vyšle pokyn  k jednoduché obranné reakci - ucuknutí ruky od rozpálené plotýnky sporáku apod.

Ovšem tato teorie nějak zapoměla vysvětlit fantomové bolesti neexisktujích amputovaných končetin. 

A taky bolesti, které vznikají v důsledku emočního a psychického stavu. Kdo by neznal úsloví : "Bolí mě srdce z toho".

A pak jsou tady bolesti, které vůbec nemají žádný odpovídající korelát v objektvním nálezu při vyšetření těla, ale pacienti trpí. 

Protože bolest je subjektivní, nelze jí změřit, platí pravidlo, že se prezentaci bolesti od pacienta vždy věří.

Jak vnímáme bolest je dáno nejen naší osobní zkušeností, ale i emočním doprovodem, který u bolesti máme, kulturními zvyky, společenskými normami, a pak samozřejmě rodinnými tradicemi. Většinou členové stejné rodiny snášejí bolest i stonají podobným způsobem.

Více bolest vnímají lidi s "katastrofickým" smýšlením, a dále tam kde současně pociťují úzkost, zklamání , bezmoc nebo lidi s depresí.

Naopak prožitek bolesti snižuje situace, kdy daná činnost má pro člověka smysl, když je motivován.  

Někdy lze pozorovat "příchylnost" k bolesti - je nevědomky udržována z důvodu hlubšího významu pro člověka - např. vzpomínka na nějakou událost.

Někde bolest může být i prostředkem k udržení a nebo získání výhody.

Někdy bolest dává ten důvod k tomu, aby člověk mohl přijmout od jiného péči, mohl si odpočinou, ale mohl si i udržet vztahy a někdy nevědomky až manipulovat se svým okolím.

Bolest může být vyjádřením nepuštěných a neodžitých emocí, jako je hněv, zlost, agrese. Může být obranou před ohrožením identity člověka, může být projevem hlubokého vnitřního konfliktu i jen doprovodem emocí a afektů. Může se objevovat ve vztahu k neuspokojivým vztahům, sociálním rolím, u emočních konfliktů a taky u některých psychiatrických onemocnění.

V každém případě se má za prokázané, že bolest jako taková vzniká v mozku. A tedy jí lze ovlivňovat právě v této oblasti. Vypínat i zapínat. A v mozku se odehrávají jak vědomé, tak nevědomé i podvědomé procesy. Vědomých je něco kolem 2%. A spoustu ostatního běží v nás, ale tak trochu "bez nás".  V mozku je myšlení, emoce, řídí se chování, je tam  i  centrum bolesti. 

Pokud bolest nemá svůj objektivní nález, neznamená to, že není, ale jen, že se musí hledat jinde než v místě kde to bolí.

Ztracené klíče je taky lepší hledat na místě, kde jste je  ztratili než na místě, kde jste je sice neztratili, ale je tam lepší světlo....

Terapie: K bolesti nutno přistupovat jako k varovnému signálu. Stanovit na škále její intenzitu a ptát se po jejím smyslu  pro nemocného- před čím varuje a chrání. Protože v životě člověka má v danou chvíli smysl.

Lze kombinovat analgetika, psychoterapii , relaxační postupy  a vhodné copingové strategie pro její zvládání.

• Všechna kožní onemocnění jsou do určité míry psychosomatická a u některých se stres jeví nejen jako spouštěč ale i jako samotný původce.

• Na druhou stranu kožní onemocnění může být vnímáno jen jako somatické onemocnění a následnými doprovodnými psychosociálními interakcemi a zhoršování průběhu nemoci v důsledku negativního vnímání a stresu z onemocnění.  
  

• Kůže se vyvíjí ze stejných zárodečných buněk jako mozek - ektodermu - proto jsou zde pozorovány silné psycho- neuro- imuno - endokrinologické interakce

Fyziologické funkce kůže:

Ohraničuje tělo od okolí mechanicky - bariéra (pot, maz, kyselé pH),

Je prostředkem taktilní komunikace s okolím (doteky, hmat),

Spojuje tělo s okolím - je osídlena trvale nebo přechodně bakteriemi, viry atd. - kožní mikrobiota.

Kůže prezentuje emoce - je součástí fyziologického projevu emocí u člověka - zblednutí, začervenání, husí kůže, opocení ...

Psychické funkce

Kůže zprostředkovává emoce, hraje velkou roli v sexualitě, prezentuje zdraví  a krásu dle současných měřítek.  Může být zdrojem stigmatizace - úzkostí, depresí, nízkého sebehodnocení.

Společenské funkce

Zkrášlování, prezentace smýšlení, příslušnost k nějaké skupině, hnutí, přechod do nové životní etapy -tatoo a piercing

Vnímání kožních onemocnění:

Kožní onemocnění patří onemocnění, u kterých nemocní většinou souhlasí s psychickým vlivem na vznik nebo zhoršení projevů jejich nemoci. Přesto, co se týká péče, vyhledávájí nemocncí hlavně dermatologa  a pak kosmetické a léčitelské prostředky ke zmírnění obtíží. Psychologa/psychoterapeuta/psychiatra vyhledá málokdo.

Nemoci kůže jsou velmi subjektivně prožívány a mají obrovský dopad na psychiku nemocného.   Vzhled kůže může být naopak dalším stresorem. Kožní onemocnění a projevy na kůži mohou být vysokou emoční zátěží pro postižené. Snaha o neustálou kontrolu a maskování může dosáhnout až rituálů až nutkavého charakteru. Snahou  o minimalizaci projevů  (snaha o neustále mytí, desinfekci, používání různých preparátů) může vést k iritační nebo alergické dermatitidě.  

Onemocnění s projevem na kůži velmi ovlivňuje i sociální vztahy, může být zdrojem sociální stigmatizace - neustále dotazy zda to není infekční, štítivost druhých lidí, pozornost na postižená místa.

Mají hluboký psychosociální dopad s omezením v každodenním životě - izolaci, sníženou sociální aktivitu, narušení sexuální aktivity, snížené sebehodnocení, někdy sebeobvińování. Souhrnně velmi snižují kvalitu života postiženého.

Často jsou spojeny s úzkostmi, depresemi, poruchami spánku, sexuálními dysfunkcemi.

 

Predispozice psychického charakteru, které byly vysledovány ve vztahu ke kožním onemocněním nebo s projevy na kůži:

• ztráta - sociální role, ekonomická , vztahová

• somatické onemocnění a dlouhé stonání

• ekonomické a pracovní problémy včetně vztahů na pracovišti

• neuspokojivé vztahy a partnerství

• přechod do jiného období života spojený se změnou

• dlouhodobý stres (nemožnost řešit obtížné životní situace, opuštěnost, osamocenost, soc. izolace, špatná nálada)

Taktéž se uvažuje o spojitosti střevního mikrobiomu s mikrobiomem kůže a jeho ovlivnění.

Terapie : optimální je kombinace dermatologické péče, případně v kombinaci s imunologem, tam kde onemocnění mají svou imunitní nebo autoimunitní složku a pak s psychiatrem nebo psychosomatikem nebo psychoterapeutem.

Protože tam kde je složka psychogenní tak významná, jako u kožních onemocnění, nelze ovlivnit průběh nemoci a jejich příznaků jen farmakologicky.

Metabolický syndrom je civilizační onemocnění sdružující komplex spolupůsobících "dílčích" onemocnění, kterých výsledkem je vysoké riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění jako ateroskleróza  a její komplikace, ischemická choroba srdeční, cévní mozková příhoda, infarkt myokardu. 

Předpokládá se výskyt až u 40% populace, přičemž v málo procentách byl metabolický syndrom diagnostikován i u osob bez nadváhy/obezity.

• diabetes melitus (cukrovku) II. typu
•  poruchy metabolismu tuků
  
• hypertenzi
• nadváhu/obezitu
• prokoagulační stav - zvýšené riziko embolizace a tvorby sraženin v krevním řečišti
  
• subklinický zánětlivé procesy - podklad pro aterosklerózu

 

Vliv stresu je zásadní, protože vlivem stresu jsou vylučovány katecholaminy a glukokortikoidy (hormony) mající zásadní vliv na metabolismus cukrů, tuků, roztažnost cév, objem krve v cévním řečišti a další systémy. Jejich rozsah vlivu je široký, proto vzniká celá jednotka onemocnění, spolu souvisejících, která vážně ovlivňuje zdraví a délku života.

Velmi zjednodušeně:

Stres zvyšuje hladinu cukru v krvi. Jednak způsobuje necitlivost buněk v orgánech na inzulin, takže není zde regulace výše cukru v krvi a ta přetrvává vysoká. Zásoby cukru, uložené v glykogenu, ze mění na glukózu, která zase zvyšuje hladiny cukru v krvi.  

Stres zvyšuje objem cirkulující krve, přerozděluje cirkulaci krve k důležitým orgánům, zvyšuje tonus cév a zvyšuje jak krevní tlak tak tepovou frekvenci. Vzniká hypertenze a zvýšená srdeční zátěž.

Stresové hormony v důsledku inzulinové rezistence stimulují centrum hladu, takže člověk přijímá větší množství kalorické stravy, která je proměňována v tuky. V kombinaci vysokého příjmu a poruchy metabolismů tuků. Vzniká obezita.

Trvalý chronický subklinický zánět na buněčné úrovni zvyšuje pohotovost ke srážlivosti krve a vzniká velké riziko embolií a trombů s následnou ischemiczací tkáně - cévní mozkové příhody, infarkt myokardu. Současně narušuje stěnu cév, kde umožňuje vznik aterosklerotických plátů. 

Omezením stresu je možno modulovat tyto faktory a výrazně zlepšit stav člověka. Nikdy není pozdě začít pracovat na faktorech, které mohou významně změnit život k lepšímu.

V současné době je zkoumána souvislost metabolického syndromu s některými neurologickými a psychiatrickými onemocněními ( schizofrenie, deprese a Alzheimerova nemoc). 

Terapie : kombinace farmakologická (terapie diabetu, hypertenze, obezity) se změnou životního stylu a psychoterapií je optimální.

 

Dyspepsie = komplex nepříjemných a/nebo bolestivých vjemů nebo jejich proměnlivé kombinace, lokalizované většinou do oblasti trávicí trubice a spojené s trávením.

Pro tuto diagnózu musí být ale předtím vyloučená možná orgánová dyspepsie - potíže v důsledku onemocnění některého trávícího orgánu a dyspepsie v souvislosti s jiným celkovým onemocněním.

Funkční poruchy trávicího traktu patří mezi nejčastější skupinu chorob, tedy nejčastější příčiny návštěv jak u praktických lékařů, tak i specialistů.

Nejčastější příznaky:

• bolest na různých místech v břiše
• pocit  plnosti po jídle, předčasné sytosti, pocit netrávení, pocit, že potrava leží v žaludku
• pálení žáhy, říhání, regurgitace žaludečního obsahu do jícnu, suchost v ústech nebo nadměrné slinění
• nevolnost, zvracení, pocit žaludku na vodě
• plynatost,  zácpa, průjem

Patofyziologie je multifaktoriální. Předpokládá se možný podíl porušené motility (hybnosti na základě trávení) žaludku, viscerální hypersenzitivity, infekce Helicobacter pylori, alternované střevní mikroflóry, psychosociální zátěž, stres.

Z praktického hlediska jsou nejčastější dvě formy funkčních trávicí poruch:

 - s dominujícími obtížemi z horní části gastrointestinálního traktu = horní dyspeptický syndrom

- a syndrom dráždivého tračníku  - s převládajícími příznaky z dolní části trávícího systému - dolní dyspeptický syndrom.

  

Výskyt dyspepsie horního typu se pohybuje v západních zemích kolem 25 %, výskyt  dráždivého tračníku je 5-25 % . Dráždivý tračník je 2krát až 3krát častější u žen než u mužů.

 
První manifestace funkčních poruch trávícího traktu je zpravidla mezi 30.-50. rokem věku, s poklesem ve vyšším věku.

Horní dyspeptický syndrom= soubor obtíží souvisejících s příjmem potravy.

Nejčastější příznaky:

• bolest na různých místech v břiše
• pocit plnosti po jídle, předčasné sytosti, pocit netrávení, pocit, že potrava leží v žaludku, poruchy chuti k jídlu
  
• pálení žáhy, říhání, regurgitace žaludečního obsahu do jícnu, suchost v ústech nebo nadměrné slinění
• nevolnost, zvracení, pocit žaludku na vodě

Funkční poruchy žaludku se mohou překrývat s poruchami jícnu a nebo s funkčními poruchami střevními. Jde zejména o pálení žáhy, nadýmání a příznaky dráždivého tračníku (průjem i zácpa) nebo i kombinovat a přeměňovat. 

Pálení žáhy je hlavním příznakem gastroesofageálního refluxu (přesunu obsahu žaludku do jícnu) . Více než 70 % nemocných udává pálení žáhy v souvislosti s  funkční dyspepsií.

Existence  infekce způsobené v žaludku se vyskytujícím Helicobacter pylori  ve vztahu k projevům funkční dyspepsie není zásadní, ale její přeléčení je standardním postupem. 

Terapie: farmakologická (přeléčení H.pylori, úprava vnitřního prostředí žaludku, prokinetika) + režimová + psychoterapie

Dolní dyspeptický syndrom= syndrom dráždivého tračníku  

Většinou se tato diagnóza dává v situaci, kdy potíže přetrvávají, jsou vyloučeny všechny  možné organické příčiny  a není zjištěn důvod obtíží. Není tedy zjištěna souvislost mezi objetivním nálezem a subjektivními obtížemi pacienta.

Hlavními příznaky onemocnění jsou křeče u vyprazdňování + bolesti křečovité břicha + nadýmání.

Vyprazdňování  je naléhavé, opakované a až do odchodu vodnaté stolice. Často probíhají potíže opakovaně a pravidelně ráno, nebo vždy je nutkání po jídle  anebo je nutkání velmi urgentní a někdy se to ani nestihne, opakovaně, nepravidelně, v různých zátěžových situacích.

K předcházení těmto problémům nemocný v první řadě začne upravovat obvykle stravu. Dochází  ke změně stravovacích zvyklostí, omezení jídla, vyhýbání se mu.

Nemocný má obavu opouštět dům, zná všechny otevřená WC po trase pokud někam má jít, má medikamenty vždy s sebou a je to pro něj velmi náročné, stresující a má velké obavy.

 Onemocnění velmi snižuje kvalitu života - omezuje nemocného v běžných aktivitách, v zálibách, v životě a nezřídka je spojeno s velkou mírou úzkosti a někdy vede i k rozvoji deprese.

Neexistuje ucelený a jednoznačný výčet rizikových faktorů nebo predispozic, které vedou k tomuto onemocnění, ale obvykle v anamnéze uvádějí : úzkosti, panické ataky,  kritické životní zážitky - krize, kterým byli vystaveni a další faktory, které mohou a jsou zdrojem jejich vysoké psychyické zátěže v minulosti.  

 

Patofyziologicky je jako důvod vzniku onemocnění uváděn nepoměr funkce a regulace vegetativního  nervového systému,v důsledku akutního nadlimitního stresu, nezpracovaných emočních prožitků, dlouhodobého podlimitního stresu, úzkostných poruch... Na tom se  podílí řada neurotransmiterů a neuropeptidů produkovaných mimo jiné v  nadledvinách a ve střevě (dopamin, adrenalin, noradrenalin, acetylcholin, serotonin, peptidové substance atd.)

Jak vnímáme událost, zda je stresující anebo nikoliv, vychází z našeho vnímání, z toho jak my ji posuzujeme, a je proto velmi individuální, zda se u nás spustí stresová reakce či nikoliv. Stejně tak úzkost jako reakce na možné ohrožení a  příprava na reakci. Z tohoto důvodu je nutné ke každému pacientovi přistupovat velmi individuálně s ohledem na jeho život, jak on ho vnímá a prožívá.

Terapie:  optimální je kombinovaná : farmakologická (spasmolytika) + relaxační techniky + psychoterapie. Velmi dobrých výsledků dosáhla i hypnoterapie. 

 

=chronický únavový syndrom (CFS - chronic fatiuge syndrome),

=chronický únavový a imunitní dysfunkční syndrom (CFIDS - chronic fatiuge and immune dysfunction syndrom

Je to poměrně nové onemocnění, které je souhrnem velmi různorodých příznaků a zdravotních obtíží. Neodpovídá mu žádný specifický nález laboratorní nebo orgánový.

V popředí stojí veliká únava trvající alespoň 6 měsíců, která se zhoršuje fyzickou námahou a spánek nebo odpočinek nevede k jejímu očekávanému zmírnění.

Protože není žádná specifická metoda k určení této diagnozy, je klíčem vyloučení všech ostatních onemocnění a zdravotních obtíží, u kterých se únava objevuje a současně potvrzení některých vybraných velmi typických příznaků.

Pacienti si stěžují kromě únavy na velkou škálu obtíží, zejména

- poruchy paměti a psychické koncentrace,

- silnou únavu trvající déle než 24 hod.

- po tělesné a fyzické zátěži, spánek, který neosvěží,

- bolesti kloubů,

- trvalé bolesti svalů,

- bolesti hlavy,

- bolesti v krku a další nespecifické obtíže.

Po fyzické stránce nejsou patrny výrazné změny, tak často nesplňují pacienti obraz "nemocných". Potýkají se tak často se zlehčováním svých obtíží, sami mají pocit, že jim nikdo nevěří.

Vznik onemocnění je trochu zahalen tajemstvím. Předpokládá se široká škála faktorů počínaje genetickou predispozicí + dysregulací imunitního systému + chronická virové nebo bakteriální infekce (nyní diagnotikován i v rámci poscovidového syndromu) + dlouhodobá psychická zátěž, která významně ovlivňuje imunitu + humorální regulaci + nervovou soustavu.

Zejména dlouhodobý existenciální stres byl popsán jako jeden z možných přispěvatelů k rozvoji nemoci prostřednictví ovlivnění osy hypotalamus - hypofýza - nadledviny a  jejího vlivu na imunitní systém.

Postupně se rozvíjí bludný kruh vzájemně se ovlivňujících patogenetických vlivů - nepříznivých faktorů zevního prostředí, opakovaných infekcí s nesprávnou a nedostatečnou imunitní odpovědí, aktivace chronických virových infekcí a velké či opakované psychické zátěže.

Terapie : neexistuje kauzální léčba. farmakoterapie - substituce vitaminů, minerálů + režimová opatření - strava, pohyb + spánek/odpočinek + omezení psychogenních vlivů- redukce zátěžových situací.

Nemoc je spojena s velmi nízkou kvalitou života, 75 % pacientů je nuceno opustit zaměstnání, zhruba 25 % pacientů s velmi těžkým průběhem není schopno až na výjimky opustit domov či lůžko, zcela se vyléčí pouze kolem 5 % pacientů.

Závažnost onemocnění lze demonstrovat pomocí hodin aktivity): zdraví lidé mohou být aktivní po 14-17 hodin denně, pacienti s chronickými chorobami 10-12 hodin a nemocní s chronickým únavovým syndromem 0-8 hodin za den.

Doporučením je účelně hospodařit s energií, ale nevyhýbat se úplně zátěži. 

Začátek nemoci je většinou postupný, průběh je typicky kolísavý, střídají se periody zhoršení  a zlepšení. 

Někdy může být jeho součástí i fibromyalgie a někdy může být diagnostikován jako neurastenie- podobné diagnózy, kde je únava rovněž v popředí.

 

 

Fibromyalgie je chronický, nezánětlivý muskuloskeletální syndrom  charakterizovaný plošnou bolestí se ztuhlostí a v určitých oblasetch zvýšenou citlivostí na tlak, který nemá zjevnou příčinu v zánětu kloubu nebo svalu. 

Hlavními obtížemi pacienta jsou bolest na trupu, pocity ztuhlosti až bolestivé ztuhlosti. Potíže mají kolísavý charakter. Typická je ponámahová bolestivost. Onemocnění může zahrnovat i celkové příznaky, jako je únavnost, poruchy spánku, bolesti hlavy, poruchy vyprazdňování, úzkosti, deprese, poruchy soustředění,  pocity chladu aker končetin až parestezie a v neposlední řadě i funkční orgánové poruchy.

 Onemocnění je často chronické, výrazně snižuje kvalitu života pacienta.

Obtíže se mohou objevovat ve spojitosti s chronickým únavovým syndromem, ale i u jiných systémových onemocnění.