Seniorský věk a nové výzvy

Slova, která jsou často spojována se stářím, jsou opuštěnost, prázdnota, nepotřebnost, smrt. Pro mnohé seniory se stáří ukazuje být bezútěšností bytí v životě.

Stárnutí představuje kontinuální změny. Stárneme de facto od početí. Ale je velmi mylné se domnívat, že seniorský věk je obdobím životní stagnace.

Vždy mě pobaví srovnání herce Jiřího Sováka v seriálu Chalupáři, jenž při premiéře seriálu měl 55 let, s Tomem Cruisem, který ve stejném věku natočil pátý díl Mission Impossible a další dva díly poté následovaly. Jiří Sovák byl senior dle stereotypního obrazu, Tom Cruise byl muž možná na vrcholu kariéry. Nikoho z nás by asi ani nyní nenapadlo o něm říct, i když mu je 62 let, že je senior.

Markantní nárůst střední délky života, zejména od 60. let 20. století, proměnil společnost. V roce 1920 byla střední délka života u mužů necelých 47 let, ale dnes boří hranici 77 let. U žen to bylo necelých 50 let a dnes se blížíme 83 letům. Dá se říct, že je to poslední třetina života, ale jako v hokeji, může být tato třetina zcela stěžejní a rozhodující a paradoxně nejdelší.

Rychlý trend prodlužování života ale současně přináší také zcela nové společenské fenomény, se kterými lidstvo ve své historii zatím nepracovalo. Zejména není ujasněna společenská role lidí v pozdějším věku, ani není nějaký vzor, co v ní dělat a jak to dělat. Jinými slovy, není zcela zřejmé, co je životním "úkolem" v této poměrně dlouhé životní etapě.

V důsledku prodlužování délky života se proměnil i fenomén prarodičovství. Z hlediska historie lidstva se teprve nedávno mohly "potkat" tři různé generace. Takže to, co jsme si nějak osvojili a zapracovali do svých životů, se nyní výrazně proměňuje. Smazává se stereotypní obraz prarodičů jako pečujících, hlídajících a pomáhajících na plný úvazek. I když je jim to současně paradoxně podsouváno jako ten pravý a jediný smysl jejich života. Dnes jsou často prarodiče stále pracující nebo chtějí svůj život rozvinout v jiné oblasti než péči o rodinu, anebo jsou již ve věku nebo zdravotním stavu, kdy jim naopak sil na péči o rodinu nezůstává. A vyvstává tedy otázka, jak naložit dále se životem, když to, co se spojuje se stářím a generativitou tohoto období života, nemůže nebo nechce být naplněno. Vypadá to trochu, jakože si odporuji, ale senioři nejsou homogenní skupinou lidí ve vyšším věku. Dovolila bych si říct, že je to v rámci populace dokonce nejpestřejší skupina z hlediska prožívaných životních situací, a to možná právě proto, že není jasně dán vývojový úkol v tomto životním období.

Na druhou stranu nám ale přibylo praprarodičovství. Dnes už čtyři souběžně žijící generace v jednom rodu nejsou žádnou výjimkou. S tím ale zase souvisí další nový společenský jev vedoucí k výraznému přetížení lidí ve vyšším věku, a to je potřeba péče o předchozí generaci. Senioři pečují o ještě starší seniory. Generace ve věku cca 60 let věku a více se dostává do role pečujících o své vlastní rodiče. Takoví jedinci se dnes označují se jako sendvičová generace, která je zcela fyzicky i psychicky přetížená naplňováním očekávání a plnění povinností na obě strany rodiny – k předkům i k dětem/vnoučatům. Zcela zde chybí prostor pro přípravu na vlastní odchod z dosavadního pracovního života, na změnu sociálních rolí, vytvoření nové životní perspektivy. Sendvičová generace také ztrácí možnost realizovat své životní plány, na něž doteď "nebyl čas". Stejně tak ale často ztrácí možnost věnovat pozornost svému vlastnímu zdraví, kondici a sebepéči jako takové. Dodnes si pamatuji příběh pána, který byl opravdu zoufale přetížen, protože se ve svých sedmdesáti letech léčil s onkologickým onemocněním a současně denně pečoval o svoji stotříletou maminku.

Je tak možno shrnout, že se u seniorů objevují a jsou prožívány pocity opuštěnosti a osamělosti – to zejména u čtvrté generace (praprarodiče) - bezmoci, zoufalství a mentálního i fyzického přetížení ve střední generaci (prarodiče) a pocity zanedbání na straně mladší generace (rodiče malých dětí, kteří očekávají pomoc prarodičů). Jenže babičky musí pečovat o prababičky. Navíc kdo se jednou osvědčil jako pečovatel, je často do této role "napasován" v rodině opakovaně.

Domnívám se, že stejně jako se v životě připravujeme na různé etapy v něm – na povolání, na roli rodiče, na profesní roli, je nutno se připravovat i na seniorskou etapu života. Koneckonců na skutečnost, že již doopravdy budeme rodiči, máme 9 měsíců intenzivních příprav. V rámci terapie je účelné u klienta podporovat proces aktivity a volby, co bude dále ve svém životě dělat, protože i když mu to tak nepřipadá, vždy má na výběr. Člověk je přirozeně mnohovrstevnatý a takové jsou i jeho životní role. Pomáhá zdůrazňovat, že věk šedesát a více let nemusí znamenat jen "být důchodce". Ovšem oni to tak často vidí. V terapii se snažím otevírat klientům možnosti, a hlavně dávat možnost volby. Protože vědomí volby zavazuje.

Vnímání důchodu jako synonyma ke slovům "odpočinek" či "nicnedělání" potom nezřídka vede k tomu, že seniorům jejich život nedává smysl, i když oni sami to tak často nepojmenují. Upínají se k vlastním zdravotním obtížím, které se snaží vyřešit cestou medicíny a axiom zní: "Kdybych neměl/nebudu mít tyto potíže, měl bych/budu mít lepší život". Ad jedna je nutno podotknout, že často se jedná o obtíže, které vznikly mimo jiné vlivem neuspokojivě vnímaného života, který žijí a ad dva, na otázku, jak by ten život vlastně vypadal, se v terapii často dostaneme jen k obecným formulacím typu "budu šťastná a spokojená". Když se snažíme rozklíčovat spolu v terapii, jak by to tedy mělo konkrétně vypadat, podle čeho to "štěstí" pozná klient a jeho okolí, najednou je nejčastější slovo "Nevím" nebo věta "Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela/a".

Současně v sobě mají uloženo, že jednu kariéru už přece udělali a že je čas odpočinku. A odpočinek, ten vnímají ve smyslu "nepracovat". Přitom mnohým nějaká práce chybí. Na dlouhá léta to byla hlavní náplň dne. Jestliže se říká, že kolem čtyřicátého roku života člověk může zcela změnit svoji profesní kariéru a bude mít ještě dost času si vybudovat novou, lze pohlížet na "důchod" i touto optikou. Důchod tak nemusí být vnímán jako "konec života", ale naopak jako příležitost vytvořit si novou "kariéru".

Klienti jsou také často velmi zaskočeni otázkou: "A co budete dělat dalších možná třicet let svého života?" Protože tak dalece se nedívají. V jejich životě již chybí milníky jako "Až postavím barák…", "Až splatím hypotéku…", "Až děti budou na vysoké…", "Až…" . Slovo AŽ je nahrazeno slůvkem UŽ. Už je vše doděláno a na obzoru není nic vidět. Čas je v této životní etapě devalvován a jeho naplnění se stává mechanickým. Mnoho lidí při otázce na náplň života po odchodu do důchodu odpoví: Budu se věnovat sám sobě. Chodit do fitka, ke kadeřníkovi, na výlety. Sebepéče v této podobě je ale jen dalším uzavřením se do sebe sama a omezením sociálních kontaktů. Navíc jí také schází jakýkoliv přesah. I když se na začátku na takovou životní náplň možná těšili, postupně přicházejí do terapie s tím, že je takový život vlastně neuspokojuje, špatně se jim spí, somatizují. 

Z mého pohledu vlastně to, co klienti seniorského věku často potřebují, je vytvořit si nový smysl svého života. Nikoli ho najít, protože smysl si tvoříme my sami. Ale vytvořit si smysl bytí jako něco, co je dostupné ihned a pořád, co není cílem a nějakým milníkem v budoucnosti, ale jejich každodenní součástí. Dobrými otázkami k zahájení hovoru na toto téma jsou například: "Co mi v životě dávalo smysl?", "Kdy naposledy jsem měl pocit, že smysluplnou práci dělám?, "Co bylo to, co se mi zdálo smysluplné?" nebo "A proč zrovna tohle?".

Nicméně vytváření smyslu bytí v této etapě života je spojeno i s omezeními. Nutnosti se vzdát některých plánů či vizí a přijmout aktuální omezení, nezřídka také něco obětovat. Obětovat někdy své plány a vize, o kterých vím, že už je v životě nenaplním, může být velmi bolestivé.

Uzavření jedné a otevření jiné etapy života, odpuštění sám sobě za to, co jsem v životě nestihl a už ani nestihnu a naopak přijetí nového smyslu bytí, to je proces. Protože těch kapitol knihy svého života mohu napsat mnoho, ale jen přesně tolik, kolik já sám budu chtít a o tom, o čem budu chtít. Vložit kompetence za vlastní život do vlastních rukou jako protiváhu pociťované bezmoci, je jeden z přístupů, které v terapii uplatňuji.