Přetížení neformálně pečující

Co je neformální péče? Je to dlouhodobá péče o zdravotně znevýhodněného člena rodiny. Může to být dítě ale i senior, člověk s chronickým onemocnění, které ho výrazně omezuje v soběstačnosti. Není to jen paliativní péče v terminálním stádiu. Naopak, často je to velmi dlouhodobá péče, překračující horizont 10 let, u dětí až 30 let. Je to péče, která není zaměstnáním, která není placená a která je nedoceněná. Počet oficiálních neformálních pečovatelů v ČR se nyní odhaduje na 250 - 300 tis. osob. Téměř dvě třetiny dlouhodobé péče je u nás poskytováno ženami ve středním nebo raném důchodovém věku, mezi 35 a 64 rokem. Ale jsou i starší pečující, i pečující muži.

Co přesně je tato péče, to se nedá výčtem stanovit. Zahrnuje veškerou pomoc s ohledem na omezenou soběstačnost člena rodiny, jako je pravidelný nákup a až po osobní, nepřetržitou péči. Klade nároky na organizaci vlastního života, často spojuje zvýšené finanční nároky, omezuje volbu. A to i když je konána z čistého srdce a z lásky.

Kdybych to měla nějak charakterizovat, a odlišit od péče v zařízení sociálních služeb, tak je to velmi individualizovaná dle potřeb opečovávaného, velmi citově bohatá, dlouhodobá a bezplatná péče. Na jedné straně ohromné benefity na druhé straně velká zátěž a nejistota.

To, že se někdo rozhodne pečovat o svého příbuzného, je v začátku naplněno velkou touhou pomoc, být nablízku, užít si to spolu. Bohužel s délkou pečování a tím jak v čase obvykle rozsah péče narůstá v důsledku přirozeně zhoršujícímu se stavu opečovávaného seniora například, docházejí současně síly pečujícímu. Jako dvě spojité nádoby.

Rozhodnutí pečovat o svého blízkého změní v životě pečujícího vše na co si lze vzpomenout – osobní život, finanční jistotu, vztahy v širokém okolí. Často mu nezbývá čas na něj samotného, na koníčky, kamarády, odpočinek, dovolenou. Velmi často dochází ke snížení pracovního úvazku nebo odchodu ze zaměstnání. Tím nejenže přichází o finanční jistotu, ale i o sociální vazby. Stává je ještě osamělejším.

"Na koníčky už nemám sílu, večer jsem tak unavená, že jen koukám na televizi."

"Kamarádky za mnou už nechodí, protože já na ně stejně nemám čas"

"Vlastně všechno šlo tak nějak stranou, koníčky, přátelé, rodina, všechno. Není prostě čas."

Poskytování neformální péče zvyšuje i riziko vzniku oslabených nebo nefunkčních rodinných a partnerských vztahů. Není síla ani čas je pěstovat. Pečující často zjišťují, že tak nějak na péči zbyli z celé rodiny sami a ostatní to berou jako samozřejmost. Navíc se někdy těmi pečovateli stávají často i tak trochu nedobrovolně, z nátlaku rodiny.

"Máš to k mámě nejblíž, tak ní prostě občas zajdeš, to snad můžeš udělat, ne?"

"Jsi dcera, ty se o maminku postaráš, to muži neumějí…"

"My máme rodiny, musíme se věnovat dětem, ty jsi sama, alespoň budete spolu."

Neformálně pečující většinou nemohou péči jen tak ukončit či omezit, pokud poskytování péče dostává pouze do protipólu s jejich zájmy, představami o svém životě, nebo pokud je nad jejich síly. Pokud k už tomu výjimečně dochází, je to v situaci, kdy již mají, dle svého hodnocení, objektivní a legitimní důvod, jako je vlastní závažná nemoc, hospitalizace atd. Ale ani tehdy ne. Poskytují péči daleko za hranici svých sil a možností. To vše přispívá k obrovské psychické zátěži pečujícího, zhoršování i fyzického zdraví, protože na sebe nemá čas, zanedbává se, a říká si, že to bude řešit " AŽ….

Většina pečujících si své problémy nechává pro sebe, stydí se za myšlenky, které se jim v bezmoci, frustraci honí hlavou. Někdy to přeroste až ve vztek na opečovávaného, na sebe, na celý svět. Je to časovaná bomba, která vybouchne až když jsou už na pokraji sil, vlastně za svými hranicemi , výrazně se projevují u nich zdravotní problémy a finanční situace je již neudržitelná.

Krizí prošlo 85 % dotazovaných pečujících. Zejména ti, kterým s péčí jim nepomáhá žádná osoba blízká ani instituce zajišťující profesionální péči. Pečující většinou nevyhledávají profesionální pomoc pro sebe v této psychicky náročné situaci, z časových, finančních i sebekritických důvodů.

Normalizace situace, hledání opory a pomoci jak v okolí pečujícího, tak s využitím profesionální péče, tak znovu jeho zapojení do sociálních vazeb je jen začátek, jak jím najít alespoň malé opěrné body k výstupu z té osamělé kobky povinností, péče, frustrace, vyčerpání, nejistoty a obav z vlastního selhání. Protože přesto, že čelí všemu výše uvedenému, velká část pečujících je navíc soužena obavami, zda péče, kterou poskytují, je vlastně dostatečná.